Jak mluvit s dětmi o smrti?
Zkušenosti učitelů s výchovou vztahující se ke smrti – tak nazvala svoji knihu Veronika Plachá z Pedagogické fakulty JU. Tím, že otevřela nesnadné téma, pomohla nejen pedagogům. Rektor JU Pavel Kozák jí za tuto publikaci udělil na podzim Cenu Jany Anny Kateřiny Zátkové za popularizaci vědy.
Všichni víme, že smrt k životu patří, přesto je ve výchově a přípravě na život upozaděná. Zatímco starší generace často žily společně, takže děti byly svědky stárnutí a umírání členů rodiny, nyní většina lidí umírá v nemocnicích a ústavech. Přirozený vztah ke smrti se tím vytratil. O to více nároků je kladeno na učitele, pokud jejich žáci zažijí úmrtí v rodině či v okruhu kamarádů a spolužáků. Tragédií bohužel přibývá i v souvislosti s válkou nebo násilnými činy. V průzkumu STEM/MARK roku 2022 potvrdila více než polovina dotázaných učitelů, že museli řešit situaci spojenou se smrtí v rodině žáka a že považují za důležité o těchto citlivých otázkách s dětmi ve škole mluvit. Ale jak?
Veronika Plachá z Katedry primární a preprimární pedagogiky PF JU se zaměřila zejména na otázky, jak se s tématem smrti setkávají pedagogové na základních školách. Její kniha nazvaná Zkušenosti učitelů s výchovou vztahující se ke smrti vyšla v roce 2021. „Neposkytuje hotové návody, snad ale pomůže učitelům a studentům učitelství orientovat se v situacích intervence či ve výuce vztažené k tématům dotýkajícím se smrti. Nabízí možnosti, jak o nich přemýšlet a jak jednat,“ vysvětluje. Základem textu se stala její disertační práce, kterou obhájila v roce 2018. Zmapovala v ní zkušenosti deseti učitelů se situacemi, kdy se žák či celá třída vyrovnávali s konkrétním úmrtím a také s otevíráním a sdílením tématu smrti ve výuce. Zaznamenala řadu autentických sdělení učitelů, která jsou velmi upřímná a inspirativní, užitečná pro osobní i profesní přemýšlení.
Význam tématu pak potvrdily události spjaté s onemocněním covid-19, neboť řada dětí školou povinných se tehdy musela se smrtí vyrovnávat – obavy o život svých blízkých i o ten svůj pociťovala naprostá většina lidí. „Tehdy se také objevila poptávka učitelů po kurzech tomuto věnovaných. Podle mě se navíc ukázala potřeba o těžkých věcech mluvit a společně přemýšlet dříve, než nastanou. Když jsou akutní, příliš živé, jsme všichni plni emocí a je těžké jednat tak, aby to pomohlo všem. Mnohem snazší to bývá v běžných situacích, které nejsou tak emočně vypjaté, a přesto je v nich náročné téma otevřeno,“ říká autorka. Jako příklad uvádí pohřeb královny Alžběty, který lidé sledovali v přímém přenosu. Byla to jedna z těch příležitostí, kdy lze s dětmi mluvit o tom, jestli někdy byly na pohřbu a jaký význam může takový rituál mít. Další šancí je období Dušiček, čili Památky zesnulých. Řada dětí s rodinami v té době navštíví hřbitov, takže lze společně sdílet dojmy, myšlenky a otázky, které se ke konci života vážou.
Brzká odezva v praxi
„Myslím si, že téma smrti může přispívat k osobnostnímu růstu a kultivovat naše vztahování k druhým a světu,“ shrnuje autorka, kterou velmi těší, že její kniha ihned našla odezvu v praxi. Zaujala totiž odborníky z domácího hospice Cesta domů, kteří usilují o detabuizaci tématu smrti a věnují se též osvětě. Uvítali hlavně to, že se publikace zaměřuje na sdílení zkušeností a osvědčených strategií pro praxi učitelů na základních školách. „Z šetření Cesty domů se zdá, že v tomto směru jsme jedinou pedagogickou fakultou, která tohle téma nabízí studentům. Pořád ale doufám, že to tak není,“ říká Veronika Plachá. Pracovníci organizace Cesta domů využívají její knihu v kurzech pro učitele, jejichž pilotní verzi si ve spolupráci s autorkou ověřili na studentech PF JU v prosinci 2022. Publikace oslovila rovněž studentský spolek Otevřeno usilující o prohloubení profesní orientace studentů učitelství a stala se základem projektu, který seznamoval studenty se zvládáním náročných témat ve výuce.
Veronika se podílela i na několika besedách třeboňského hospice sv. Kleofáše s dětmi na prvním stupni základních škol. Poprvé byl výchozím bodem strach dětí o život svých rodičů během období pandemie covidu, druhá byla reakcí na invazi na Ukrajinu a strach z války. „Bylo pro mě silné sledovat, jak děti o tomto tématu přemýšlejí a jaké otázky řeší. U řady z nich bylo patrné, že to není poprvé, kdy o tématech přemýšlejí, ale možná poprvé dostaly možnost o tom mluvit naplno. Tahle zkušenost ještě více posílila moji důvěru v otevřenost i odvahu dětí a léčivou sílu sdílení,“ vzpomíná Veronika Plachá. Podle jejího názoru už díky působení hospiců a dalších organizací i osobností není téma smrti úplně tabu. Mluvit o tom s dětmi je nadále velmi těžké, ale pomáhají v tom nové dětské knížky a také animované pohádky, jako třeba americký snímek Coco nebo český film Myši patří do nebe. Velký zájem zaznamenal nedávno film Viliama Poltikoviče nazvaný Tajemství smrti, který přišel do kin letos na podzim – režisér se tématu věnuje systematicky a natočil i velmi zajímavý seriál. Umělci ztvárňují téma smrti v mnoha podobách: je pro ně zdrojem nekonečné inspirace a touhy se aspoň letmo dotknout podstaty bytí. Například Jarda Svoboda z kapely Traband v písni Kantorovy varhany zpívá: „…ten, kdo se neumí se smrtí usmířit, neumí ani žít!“ Podobně to cítí Veronika Plachá, když se při své výuce věnuje hospicovému hnutí a vidí, že o to studenti jeví zájem. „Uvědomila jsem si, jak moc mě téma smrti oživuje. Zní to jako naprostý protimluv, ale takhle jsem to vnímala a vnímám dosud,“ říká.
Text: Alena Binterová
