Mezinárodní vědecký tým za účasti vědců Jihočeské univerzity jako první na světě vyzkoušel v Českém ráji s úspěchem novou metodu určování pravěké DNA. Tato metoda může obrátit archeologii doslova “vzhůru nohama” a přispět k dosud nevídanému poznání historie mnoha zajímavých lokalit.
Jen s mírnou nadsázkou totiž vědci pomocí této nové metody dokáží na některých místech naprosto věrně a přesně popsat, kdo v této lokalitě žil i před mnoha tisíci let, co jedl, čím se zabýval a jaké prostředí ho obklopovalo. A to všechno je možné pouze takzvaným “čtením z půdy”, tedy i bez toho, aniž by odborníci měli k dispozici viditelné zbytky lidského osídlení.
Tím “zázračným” prostředkem k výzkumu historie krajiny je právě nově využívaná metoda určování „starobylé sedimentární DNA“ vyzkoušená mezinárodním týmem vědců pod skalním převisem Velký Mamuťák v Českém ráji. „Na archeologickém nalezišti je to zřejmě vůbec poprvé, co bylo pomocí této metody dosaženo tak úspěšných výsledků,“ řekl portálu ScienceZoom Petr Pokorný, environmentální archeolog z Univerzity Karlovy a jeden z hlavních autorů studie. O celosvětovém významu studie svědčí fakt, že její výsledky zevřejnil prestižní vědecký časopis Current Biology.
Vedle Petra Pokorného se z české strany na studii podílely i Michaela Ptáková a Lenka Kovačiková z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Hlavním archeologem celého týmu byl Petr Šída z Univerzity Hradec Králové.
Vědci si Velký Mamuťák vybrali zcela záměrně. Předem věděli nejen to, že se jedná o místo pravěkého osídlení, ale také to, že přírodní podmínky na tomto místě připomínají „suchou ledničku“ s dobře zachovanými zbytky organického původu, navíc v mohutném sledu archeologických vrstev. A moderní technologie dnes umožňují, aby z těchto vzorků vědci sekvenovali a určili fragmenty pravěké DNA.
Každý živý organismus, ať už se jedná o rostlinu nebo živočicha, totiž po sobě v prostředí zanechává biologickou stopu. V sedimentech tak po dlouhé tisíce let zůstávají záznamy nejen o tom, kdo v daném místě žil, ale také o tom, co konkrétním živočichům (včetně člověka) v tu dobu procházelo žaludkem a jakou potravu (rostlinnou i živočišnou) měli k dispozici.
Neznamená to přitom automaticky, že pro určení pravěké historie krajiny stačí odebrat vzorky DNA na jakémkoliv místě. Tak jednoduché to zase není. Pokud jsou však podmínky pro uchování biologické stopy v krajině tak dobré jako pod Velkým Mamuťákem, lze pomocí někdy i malých fragmentů DNA takřka dokonale číst ze sedimentů historii krajiny i jejích obyvatel po celá tisíciletí.
To je ale možné jen díky tomu, že vědci mají dnes přístup do obsáhlé databáze (takzvané knihovny) DNA prakticky všech žijících organismů a rostlin, což jim dává možnost najít shodu se starobylými fragmenty v půdních sedimentech i po mnoha tisíciletích.
Tato shoda pak nabízí skutečně netušené objevy, kvůli kterým se mohou přepisovat učebnice. Vědci zjistili o životě pod Velkým Mamuťákem například to, že během doby bronzové (asi před 4 000 lety) tady lidé přešli od pastvy ovcí k pastvě prasat, což významně ovlivnilo okolní lesy. Hospodářská zvířata v lesích pastvou měnila druhovou skladbu rostlin, což postupně vedlo k chudší biodiverzitě. A ta je na některých místech patrná dodnes.
„Náš výzkum ukazuje, že naše lesy mají hlubokou lidskou historii, kterou bychom si měli uvědomit, když přemýšlíme o jejich ochraně,“ říká Petr Pokorný. To, co dnes považujeme například za zbytky původních, člověkem nedotčených pralesů, mohlo a také v mnoha případech bylo ovlivňováno lidskou činností už v době bronzové.
Úspěšné využití starobylé sedimentární DNA ve výzkumu lokality pod Velkým Mamuťákem však především rozšiřuje možnosti archeologie dosud nevídaným směrem. Tato nová metoda byla zatím na světě úspěšně odzkoušena jen na dně některých jezer (kde jsou pochopitelně lepší podmínky pro uchování biologických vzorků) a také na věčně zmrzlé půdě na dalekém severu a v Tibetu.
V případě Velkého Mamuťáku jde ale prakticky o první úspěšný pokus využít sekvenci sedimentární DNA pro archeologický výzkum v mírných klimatických podmínkách.
Jen s mírnou nadsázkou tak tato studie s významnou účastí českých vědců otevírá cestu k dosud netušeným možnostem poznání historie pomocí „čtení z půdy“. Jeho prostřednictvím je možné odhalit poměrně přesně a detailně pravěkou historii řady lokalit. Dokonce i těch, na nichž se nedochovaly žádné zbytky lidského osídlení.
„Náš nový přístup využívající starověkou DNA nám umožňuje vysledovat změny v krajině způsobem, jakým jsme to dříve nedokázali. A připomíná nám, že odpovědi jsou v sedimentech. Skalní úkryty představují archivy různých systémů lidského osídlení,“ okomentoval výsledky studie Mikkel Winter Pedersen, odborný asistent na univerzitě v Kodani.
Podobná očekávání má i jeho univerzitní kolegyně a první autorka této světově významné práce Giulia Zampirolo. Podle ní se bez nadsázky jedná o možnou revoluci v archeologii, na které mají velkou zásluhu i čeští vědci, včetně vědců z Jihočeské univerzity. „Tato nová technologie otevírá vzrušující možnosti pro pochopení historie našeho života,“ řekla Dr. Zampirolo.
Text: Marek Kerles
