Někteří archeologové Jihočeské univerzity kritizují rekonstrukci Žižkovy tváře

I archeologové Jihočeské univerzity se významnou měrou zapojili do sporu o věrohodnost virtuální rekonstrukce podoby Jana Žižky. Autoři aproximace Žižkova obličeje se podle nich zpronevěřili vědeckým zásadám a výsledek jejich práce nelze považovat za věrohodný.

Spor o to, zda lze pomocí moderních technologií zjistit, jak mohl vypadat slavný husitský vojevůdce, se stal loni jedním z nejvyhrocenějších a také nejznámějších vědeckých sporů v Česku. A zapojila se do něj i Jihočeská univerzita.

Tým známého geoinformatika a popularizátora vědy Jiřího Šindeláře totiž zveřejnil v době šestisetletého výročí úmrtí Jana Žižky výsledky svého pokusu o rekonstrukci Žižkovy tváře (https://www.muzeumcb.cz/jihoceske-muzeum/aktualne-3/jak-vypadal-jan-zizka-aproximace-obliceje-podle-lebky.html).

Mezinárodní tým, v němž byli kromě Šindeláře například i českobudějovická archeoložka Zuzana Thomová, brazilský 3D designer Cícero André da Costa Moraes nebo italský antropolog Francesco Maria Galassi, zrekonstruoval Žižkovu podobu pomocí metody tzv. strukturální aproximace. Ta byla před třemi lety použita i při rekonstrukci podoby svaté Ludmily.

Základem aproximace Žižkovy tváře byl sken kalvy (horní část lebky), nalezené v roce 1910 v Čáslavi a přisuzované Janu Žižkovi. Jasný důkaz o tom, že kalva patří známému vojevůdci, neexistuje, někteří odborníci však tuto teorii považují za velmi pravděpodobnou.

Tým Jiřího Šindeláře za poměrně značné mediální pozornosti vytvořil na základě skenu lebky možnou podobu Jana Žižky. Metoda takzvané strukturální aproximace (https://www.irozhlas.cz/fotogalerie/9329174?fid=11471078) využívá nejen samotný sken konkrétní kalvy, ale také dostupné skeny tisíců živých lidí i nalezených lebek zemřelých. A právě s pomocí těchto dat je podle odborníků ze Šindelářova týmu možné poměrně věrohodně domodelovat, jak mohl Žižka vypadat.

Modrooký vojevůdce?

Sami autoři ale přiznávají, že aproximace (což znamená přiblížení či odhad) Žižkovy tváře má dvě roviny. V první fázi autoři předložili veřejnosti obrázek pravděpodobné podoby lebky Jana Žižky potažené kůži. V další fázi už ale pracovali i s určitým uměleckým ztvárněním, tedy vlastní představou, jaké mohl mít Žižka vlasy nebo barvu očí.

A právě způsob, jakým tým Jiřího Šindeláře představil Žižkovu pravděpodobnou podobu, vzbudil u části archeologů odpor a zděšení. Podle nich je veřejnosti tímto způsobem vnucována představa podoby významné historické postavy, která může být na hony vzdálená realitě. Rekonstrukce totiž údajně nemá jakýkoliv vědecký základ.

„Pokud čistě matematicky vezmeme lebku bez obličejové části a dopočítáme zbytek podle nějakého antropologického průměru, pak nám vyjdou tisíce variant, z nichž některé se mohou možná podobat skutečnému Žižkovi, jiné ale mohou být od jeho skutečné podoby diametrálně odlišné,“ uvedl pro portál ScienceZoom bioarcheolog Jaromír Beneš z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Jihočeské univerzity.

Práci Šindelářova týmu označil za příklad populismu ve vědě, který ve snaze zaujmout co nejširší publikum rezignuje na vědecká pravidla a zásady. Takový přístup může ale vědu podle něj v konečném důsledku poškodit. Přitom zvlášť bioarcheologie s dnešními poznatky a technickými vymoženostmi může nabídnout řadu skutečně seriózních a věrohodných objevů.

Benešova argumentace je zcela v souhlasu s vyjádřením Archeologického ústavu Akademie věd ČR, jehož vedení vydalo k aproximaci Žižkovy lebky dokonce oficiální prohlášení. V něm podobně jako Jaromír Beneš označilo práci za nevědeckou. „Největší problém vidím v tom, že použitá metoda rekonstrukce Žižkova obličeje nemůže projít žádnou seriózní vědeckou oponenturou, protože autoři nepředložili žádná data, ze kterých při jejím využití vycházeli,“ uvedl David Novák z Archeologického ústavu.

Vyhrocený spor

Protože ale členy týmu Jiřího Šindeláře byli i archeoložka Zuzana Thomová nebo ředitel Husitského muzea v Táboře Jakub Smrčka, stal se z diskuse o věrohodnosti rekonstrukce Jana Žižky velmi vyhrocený spor, plný osobních invektiv. Autoři aproximace obvinili své kritiky z řad archeologů, že si dostatečně neprostudovali, v čem aproximace spočívá. A odsuzují ji tedy údajně zejména na základě své osobní ješitnosti.

„Program jsme dali veřejnosti, včetně odborníků, zdarma k dispozici. A každý si může ověřit, třeba na skenu své vlastní lebky, že skutečně funguje,“ řekl portálu ScienceZoom Jiří Šindelář.

Jedním z důkazů věrohodnosti použité metody podle něj zůstává fakt, že je metoda využitá k aproximaci Žižkova obličeje už delší dobu úspěšně využívaná při rekonstrukci lebek v medicíně. A to s vynikajícími referencemi v odborné literatuře.

Šindelářovi názoroví odpůrci ale zase argumentují tím, že nelze úplně srovnávat počítačovou rekonstrukci lebek živých lidí po úrazech s rekonstrukcemi historických a dávno zemřelých osobností.

Brazilský 3D designer Círero Moraes přesto označil aktivity kritiků aproximace Žižkova obličeje za součást jakéhosi vědeckého spiknutí s cílem poškodit pověst Jiřího Šindeláře. Podle Moraese kritici ve valné většině nemají ke svým argumentům dostatek relevantních informací a vyjadřují se k něčemu, čemu viditelně úplně nerozumějí.

Moraes dokonce zveřejnil i jakousi virtuální mapu, včetně fotografií zúčastněných osob, údajně ukazující, kdo je do opakované dehonestace práce týmu Jiřího Šindeláře zapojen. A jaké má vazby na další kritiky. Do mapy zanesl i Jaromíra Beneše z Jihočeské univerzity.  

Jaromír Beneš a další Moraesem kritizovaní archeologové však naopak považují za svou vědeckou povinnost, aby upozornili na údajnou nevěrohodnost rekonstrukce Žižkovy podoby. Podle nich by mlčení mohlo vést k poškození dobré pověsti vědy jako takové. „A to by se mohlo vědě stokrát vymstít,“ uvedl Beneš.

Text: Marek Kerles