Štědrým dnem svátky nekončí, nýbrž začínají
Proděkan pro vědu Teologické fakulty JU Tomáš Machula v Ježíška nevěří. Ani když byly jeho děti malé, netvrdil jim, že dárky nosí Ježíšek. „Dětem se lhát nemá a víra v Ježíše Krista není vírou v Ježíška,“ argumentuje.
Mnoho let jste spjatý s fakultou, která má duchovno v popisu práce, ale pod stromeček si Ježíška nezvete. Neriskujete, že se z vašich Vánoc vytratí to půvabné tajemno?
Dětský svět je plný fantazie, takže i bez pocitu, že dárky dává Ježíšek, v něm mnoho tajemného zůstane. To „ježíškování“ mě docela štve, kouzlo Vánoc přece nespočívá v tom, že se dětem blábolí o Ježíškovi. Rozumnější mi připadá vysvětlit, že tak, jako Kristu přinesli dárky Tři králové, a tak jako on je pro nás největším darem, i my si dáváme dárky. Vychová je to lépe a navíc jim říkáme pravdu. Zažil jsem u známých scénu, jak holčička křičela: Vy jste mi lhali! I proto se takto vymezuji vůči Ježíškovi.
Takže jste říkal svým dětem odmalička, že pro ně dárky vybíráte vy?
Ano, Vánoce jsou přece největším rodinným svátkem a je krásné, když se obdarovávají lidé, kteří se mají rádi. Podstata ale není v dárcích: pro mě jako křesťana je to v prvé řadě svátek narození Ježíše Krista. Tím, že dávám dárky, připomínám, že je pro nás Ježíš tím největším darem, který nám Bůh dal. Ale když za to chci poděkovat, nemůžu jít dnes do Betléma a dávat tam něco nějakému miminku. Pokud chci Krista obdarovat, dávám to svým blízkým lidem ve smyslu Ježíšovy věty: „Cokoli jste udělali pro jednoho z mých bližních, pro mě jste udělali.“
A co verze, že dárky nosí Santa Claus?
To je stejné – Santa Claus nebo Ježíšek, oba dva jsou stejní škůdci. Víte, já nepocházím z věřící rodiny, ale jako dítě jsem na Ježíška věřil. Rodiče vždy zazvonili budíkem a šli jsme ke stromečku. Víru ve skutečného Ježíše jsem si našel sám někdy v osmnácti letech. Začalo to tím, že jsem chtěl prostě poznat Bibli a víru jako součást kultury. Vždycky jsem rád četl a v knihách včetně mayovek je spousta odkazů na Bibli. Nakonec mě to přivedlo ke křesťanské víře. A právě proto, že jsem křesťan, odmítám hrát tu hru s Ježíškem, čímž po pravdě řečeno řadu lidí trochu provokuju. Narození syna Božího je ale podle mě věc natolik velká, vážná a krásná, že je o tom třeba mluvit s úctou. Vnitřně mě dráždí, jak se všichni jenom rozněžňují nad děťátkem v jesličkách a nejdou dál. Nedělejme z toho cukrkandl: někdo se nám narodil, je to sice malé dítě, ale je to spasitel světa. To je velké téma. Když ho rozdrobíme na něco přeslazeného, stává se z toho hra, v níž můžeme být manipulovatelní.
Ještě něco byste v našem pojetí Vánoc změnil?
Zakázal bych hrát v adventním čase koledy a rozbalil to až na Štědrý den – pak je ovšem nechal znít až do Svátku Křtu Páně, který tentokrát připadne na neděli 12. ledna. Místo toho začínáme slýchat koledy už v listopadu, čímž se postupně lidem zprotiví natolik, že už je v tu pravou sváteční dobu ani slyšet nechtějí. Přitom vánoční období trvá ještě začátkem ledna. Bohužel pro většinu lidí jsou termíny svátků dané logikou obchodu, takže vše skončí čtyřiadvacátého. Ale teprve pak se přece můžeme doma zastavit a najít si na sebe čas. Nastane ten hezký klid, kdy už člověka ani nebaví jíst a s dárky už se potěšil. Bohužel mnoho lidí v těch chvílích cítí spíš nějaké prázdno.
Teď jsme v čase vrcholícího adventu, kdy sílí nervozita, zda stihneme veškeré přípravy. Co byste poradil?
Dřív jsem byl asi jako většina lidí ve stresu, protože v práci je třeba toho stihnout před koncem roku co nejvíc. Dnes už to prožívám klidněji. Děti jsou dospělé, bydlí samy a o řadě dárků spolu komunikujeme už od října (samozřejmě s vynecháním toho, pro koho dárek je), což je docela milé. Honička s dárky tedy není. A nákupy ostatních věcí se zvládnou, i když je poslední týden před Vánoci dost rušno. Měsíc před Vánoci je velmi důležitý a je škoda si ho zaplácnout prací a nakupováním. Aby to nevypadalo úplně idylicky, musím říct, že se nám to doma dřív úplně nedařilo zvládat bez nervů, ale poslední roky je to opravdu spíš v klidu. Důležité je si uvědomit, že advent nás učí čekat na něco, po čem toužíme. Co je pro nás dobré, ačkoli ještě přesně nevíme, jak to bude vypadat. Je to očekávání s nadějí, možnost těšit se, nikoli cítit strach. Pro křesťana je to i připomínka toho, že po smrti může očekávat něco dobrého a ne se jí bát.
Co je pro vás podstatou Štědrého večera?
Má rodina tak jako většina ostatních lidí v naší zemi začíná slavit Vánoce v předvečer Kristova narození, tj. čtyřiadvacátého večer. Židům, z jejichž chápání času křesťané v liturgii vycházejí, totiž začínal den večer, když vyšly hvězdy. Štědrý večer mám velmi rád právě pro jeho zvláštní atmosféru danou tím, že celý svět po obrovském shonu najednou jakoby zmrtví. Není žádný jiný den v roce, kdy by byly všechny obchody a úřady zavřené, kdy je v provozu jen to nejnutnější. Všichni se koncentrují jen na mezilidské vztahy, což je mimořádné. Jsme jeden pro druhého a máme na sebe čas. To je zapotřebí dobře oslavit, abychom na to mohli vzpomínat a navazovat.
Pak přichází půlnoční mše, kdy do kostela vyrazí i lidé, kteří tam běžně nechodí. Vy kněz nejste, ale při výuce musíte bojovat o pozornost studentů – takže byste mohl mít názor, jak by měla půlnoční vypadat.
Moje známá, která běžně do kostela nechodí, byla pohoršená moderní formou jedné půlnoční mše. Prý když už tam jde, čeká něco pořádného, a ne mládežníky hrající na kytary a pana faráře vykládajícího o něčem jiném, než jsou Vánoce, a to vše paradoxně ve snaze přiblížit se lidem, kteří nejsou na obvyklý kostelní provoz zvyklí. Lidé jdou do kostela v tom čase pro něco slavnostního, výjimečného, takže bych se držel osvědčených forem, tradic a jednoduchosti. Nejsem knězem a nerozhoduji v kostele o všem, ale jsem vysvěcený na jáhna, takže kázat mohu. Mou zásadou je mluvit v rámci možností srozumitelně, ale nepodbízet se plytkými řečmi a dát zaznít hlavně biblickému slovu. Tradiční koledy a liturgické hymny k tomu také patří. Ptala jste se na boj o pozornost a já bych řekl, že by lidé na půlnoční mši neměli věnovat pozornost mně, ale Bohu, každý přiměřeně své situaci. Koneckonců, proto lidi do kostela jdou. Očekávají něco jiného než lidské plácání. To „něco jiného“ je však „Někdo“ a říkáme mu Bůh. Takže bych to nechal na něm, on už si to zařídí sám. Na mně je jen to, abych to Bohu moc nezkazil.
Můžete nás provést svátečními dny, které následují?
Boží hod vánoční jako Slavnost Narození Páně a svátek prvního mučedníka svatého Štěpána jsou dny dostatečně známé (i když je v kalendáři pořád hyzdí ty bolševické titulky „první a druhý svátek vánoční“). Pak následuje několik menších, ale také zajímavých svátků. Nejprve 27. prosince připomínáme památku sv. Jana Evangelisty a den poté prvomučedníků betlémských, což jsou novorozenci, které nechal král Herodes preventivně povraždit, když se dozvěděl, že se narodil Kristus. Na neděli 29. 12. letos připadne svátek Svaté Rodiny, což bývá v kostele působivá příležitost obnovit manželské sliby. Dvojice manželů vystoupí z lavic a na výzvu kněze potvrdí svůj manželský slib. A na prvního ledna připadá velký mariánský svátek.
A co moji oblíbení Tři králové, na něž se trochu zapomíná, protože zůstávají pracovním dnem?
Byli to zřejmě perští mudrci znalí hvězdopravectví, které do Betléma zavedla hvězda na nebi. Vlastně o nich nic nevíme, ani to, jestli byli opravdu tři. Víme, že přinesli tři věci: zlato, kadidlo a myrhu – tedy něco, co patří králi, knězi a prorokovi. Pro mě jsou příkladem učených lidí, kteří dovedli rozpoznat nějaké znamení. Pocházeli z úplně jiné kultury a zřejmě očekávali něco jiného než miminko v jesličkách. Ale poklonili se mu, protože za ním přišli na základě toho, čemu porozuměli. Myslím, že každý člověk je do nějaké míry učený a moudrý, aby rozpoznal znamení a šel za ním, aniž by věděl, k čemu přesně ho dovede. Ale když za ním nepůjde, může se dostat do situace, kterou dobře popisuje jeden z dílů filmových Básníků: „… a pak už jen pozitiva a sociální jistoty.“ Jenomže podstata je jinde. Podle mě je třeba smířit se s tím, že všechno naplánovat nelze a že „pozitiva a sociální jistoty“ nejsou v lidském životě vším. Že je někdy potřeba sebrat odvahu a vydat se za hvězdou.
Text: Alena Binterová
