Už na sportovním gymnáziu ve Vimperku sbírala juniorské úspěchy a prosadila se mezi dospělé do A týmu ženské reprezentace v běhu na lyžích. V 16 letech startovala ve štafetě na seniorském světovém šampionátu, v 17 se pak stala nejmladší členkou české výpravy na ZOH v Koreji. Právem ji mnozí považovali za nástupkyni Kateřiny Neumannové. Na strmé cestě vzhůru ale lyžařku a dnes studentku magisterského programu Management regionálního rozvoje na Ekonomické fakultě JU zastavila vážná nemoc. S poruchou příjmu potravy se léčila dva roky.
Zdravotní problémy přišly na prahu dospělosti. Ocitla se ve stavu, kdy jí šlo o život. V tu dobu si kompletně přeskládala životní hodnoty. „Když člověk stojí na tom rozhraní, tak přehodnotí. Já jsem měla velké štěstí, že jsem kolem sebe měla spoustu skvělých lidí, kteří ve mně věřili v situacích a okamžicích, kdy já už jsem možná sama v sebe nevěřila,“ vzpomíná Barbora na těžké období, kdy jí byla největší oporou rodina.
Pro sportování měla rodačka z Vimperku odmalička výborné zázemí. Tatínek byl trenérem lyžování, na lyžích stála možná dřív, než chodila. „Teď s bráchou říkáme, že je to to nejlepší, co nám rodiče dali. Sport nám do života přinesl režim, rutinu a tah na branku – jsem díky tomu zvyklá stanovit si nějaké cíle a jít za nimi,“ popisuje ideální podmínky při svých lyžařských začátcích na Šumavě.
K těm se postupně rozvíjel i talent, urputnost a odhodlání uspět. Byla ochotná dřít a posouvat se výš. Po olympiádě v Koreji v roce 2018 ji ale zastavila vážná nemoc. Porucha příjmu potravy dostala nadějnou lyžařku na úplné dno. „Ten sport hrál určitě svou roli v tom stavu, do kterého jsem se dostala, ale zároveň to pro mě byl právě ten hnací motor k tomu se uzdravit a vrátit se zpátky. Teď vím, že je asi dobře, že se mi to stalo. Kdyby se mi to nestalo, tak možná dneska už ani nelyžuju. Zažila jsem v tom období úplně jiné věci, získala nějaký přesah. Do té doby jediné, co jsem znala, byl život vrcholového sportovce. Měla jsem pocit, že v tom jediném můžu být dobrá a úspěšná,“ vzpomíná Barbora na dobu, kdy se léčila a postupně vracela do života i k milovanému lyžování.
V té době si také uvědomila, že dokáže být úspěšná i v jiných věcech než na lyžích. Dokončila bakalářské studium v Praze a na magisterské studium se rozhodla nastoupit na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity. „Vybrala jsem si obor, který byl pro mě atraktivní, protože byl nový a byla tam spousta předmětů, které se věnují aktuálním tématům – cirkulární ekonomika, bioekonomika, enviromentální myšlenka. To jsou témata, která se budou rozvíjet. Ta škola je pro mě hodně důležitá. Už si nedovedu představit, že bych jenom sportovala,“ dodává. Skloubit kariéru reprezentantky v běžeckém lyžování se studiem na univerzitě není podle ní časově vůbec jednoduché, ale není to nemožné. Vyplácí se být pokorná. „Už na gymnáziu jsem hodně kvůli lyžování chyběla a už tehdy jsem se naučila být k učitelům upřímná. Když je tam z mé strany úcta a pokora, tak se vždycky dá domluvit. Za ten rok a čtvrt na JU se mi nestalo, že by mi někdo házel klacky pod nohy, naopak všichni se mi snaží vyjít vstříc. I spolužáci, to vnímám velmi pozitivně – oni i sledují závody, fandí a pomáhají mi při studiu. Marně bych hledala nějakou negativní zkušenost. I s těmi učiteli je to vždycky moc příjemné setkání, vlastně mě mrzí, že tady toho času nemůžu trávit víc,“ přiznává lyžařka a dodává, že dokončit magisterský program je jeden z hlavních cílů pro následující rok. A nevylučuje, že by na univerzitě chtěla pokračovat ještě dál. V českém lyžařském týmu je procento sportovců, kteří studují, poměrně vysoké. U zahraničních soupeřů to ale Barbora tak často nevidí. Je obvyklé, že jsou součástí např. armády a mají jistější zabezpečení i do budoucnosti. Zatímco česká reprezentantka o té své musí přemýšlet víc.
V lyžování je pro Barboru hlavní metou březnové Mistrovství světa v Norsku a samozřejmě sen každého sportovce – účast na olympiádě, která se v roce 2026 navíc koná v Evropě, v Itálii. „Tam je takových proměnných a člověk nikdy neví, co bude zítra. Myslím, že je pravděpodobnější a bližší cíl dokončit školu. Kdybych si měla přát, aby po mě v tom běžeckém lyžování zůstal nějaký odkaz, tak je to ten vzkaz, že jsem udělala tisíc kroků zpátky, úplně se zastavila a začala znova. A vybrala si tu zdravou cestu. Konkrétními cíli se nerada stresuju. Mým hlavním cílem je, abych si ze všeho udržela tu radost a měla jsem pocit, že se někam posouvám,“ uzavírá sympatická sportovkyně a pospíchá na trénink v závěrečné přípravě před začátkem sezóny.
Text: Edita Kadlecová
Foto: Matěj Nový a Tomáš Kozáček
